Tma tmoucí.

Jak jsou dny krátké a tma je nechutně brzy zaháníme ofce a kozy z pastviny aniž bychom věděli kde se vlastně poflakují ... a že deset hektarů je docela pěkný kousek zahrádky.
Vlastně kecám, nezvedené kozy obvykle již bývají na balících sena a senáže, kde si ládují pupky a k výběhu to mají co by kamenem dohodil. Jen ovce jsou takové cácory a courají se pokaždé někde jinde...
Zahánět je chodí Yorka, nejen že má daleký doběh a najde je, ale především ovce vyzvedne a dovede v klidném tempu ... což její tatínek Qwert dodnes ještě nepochopil - když nedostane brzdící povel, žene nebohé ovce jak na sprinterském závodě. A potmě, když nevíte kde jsou ofce ani kde je pes ... brzdící povel nelze načasovat.
Takže standartní situace: Doubrafka se dobrodí blátem k brance, otevře ji a Yorka zatím sbírá kozy z balíků a posílá je po kouskách do ohrady. Baterka svítí do dáli a sláva, ne až tak daleko zasvítili oči ofčího stáda - takže dnes to bude rychlovka, říká si Doubrafka, netušíc jak rychlá ...
Najednou kolem za hlasitého dupání prosviští něco malého a širokým obloukem to mizí ve tmě. Nenapadá mě jiné přirovnání než že se kolem prohnal splašený liberijský hrošík. Doubrafka kouká od branky, Yorka z balíku, obě s otevřenou pusou.
Až ve chvíli kdy se svítící oči pohnuly směrem k nám přišlo poznání ... Noby utekla, to bude masakr. Doubrafka vidíce katastrofu otevírá branku co to dá, aby jí to přicházející tornádo nesmetlo a v zoufalství se pokouší halekat "pomááálůůůůů!"  Což překvapivě  funguje, ovce zpomalují a klusem řízeným obloukem vbíhají domů. Na povel Noby dokonce zastavuje. Pak si tedy ze samé radosti cvičně, neovladatelně a neřízeně ještě poběhá kolem ohrady a po pastvině, ale to už se nepočítá, že ne :D.
Sice netuším co za sílu dokázalo Noby zpomalit a zastavit (asi síla čirého Doubrafčina zoufalství...) No ale, vypadá to že se v tom skrčkovi skrývá pasecí talent jakýsi :)