Sněžní psi

    Vypadá to jako pozdní odpoledne, ale není. Je jen odpoledne. Mraky zakrývají oblohu a temná paleta jejich šedých a šedomodrých odstínů budí dojem že se každou chvíli setmí.
    Podívám se k horám. Slunce schované za mraky má ještě pěkný kus cesty k západu. Jeho paprsky oslnivě propalují okraje mraků žlutou a oranžovou září, vykreslují černě obrysy bezlistých stromů, které působí malinko strašidelně. Není se čeho bát, jen smutné nostalgie.
    Z mraků se začínají snášet bělavé vločky. Jsou větší a větší, a velmi něžné. Příjemný chlad prostupuje celým mým tělem, přivírám oči a snažím se cítit energii okolního světa, jehož přítomnost je zastřena padajícím sněhem. Je možné že dokázal zpomalit i čas?
    Ve sněhu, kousek od mých nohou leží psí smečka. Velké vločky se psům usazují v srsti, na špičkách uší, čumácích i na řasách. Na řasách očí, ve kterých je napjaté očekávání. Nezachytitelný úsměv, pocit štěstí, jen takový, který proběhne ze středu těla, malinko vám stáhne krk a snaží se protlačit do očí, úsměv měnící se v slzy.
    Stačil by jediný můj pohyb a vím že psi vystřelí ze svých sněhových pelechů jako malé černobílé raketky a rozvířené vločky budou v turbulencích kopírovat jejich vzletovou dráhu. Krásná atletická těla se rozletí po pastvině jen z čisté radosti z pohybu a ze života, který patří jen jim.
    Nehýbu se, skoro ani nedýchám. Chci si užít ten pomíjející pocit harmonie, nechci aby mě jen tak bez povšimnutí minul.
    Zatáhnout oponu, titulky, konec a tma. Zachovat ten okamžik navěky. Nic po něm.
    Tečou mi slzy, když se otočím. Nevidím cestu. Sníh doprovází divokou hru psů a naše světy se opět rozdělily. Tečou mi slzy, nevidím cestu a přesto musím jít dál, i kvůli nim, a s nimi. V dobrém i zlém, v životě i ve smrti.

    Několikrát denně chodím kolem kousku země, který patří jenom jí. Jsem jí vděčná, že jsme mohly jít společnou cestou a vzájemně se učit,  že mi dala možnost rozloučit se ve chvíli, kdy přišel čas našeho rozchodu.

    V březnu to bude rok, kdy se Kikina rozhodla přejít přes duhový most. To ráno prostě oznámila že odchází, že přišel čas její smrti. Jen tak. Byla klidná a smířená. Zato mě se sevřelo srdce, nemohla jsem tomu uvěřit. Šla se pomalu vyvenčit na dvorek, nasnídala se, požádala mě, ať jí pomůžu na gauč, kde si lehla na můj polštář. Usnula. Ale ta informace pořád visí ve vzduchu a dusí mě.
    Před osmi lety, když byla Kikině diagnostikována spondyloza, ortopedička mě varovala, že víc než pár let nezvládne, a na práci u ovcí ať zapomenu... Myslím že nepracovat u ovcí by Kikinu zabilo dřív než nějaká nemoc. Ano dávaly jsme pozor, skákání bylo zakázáno, branku jsem otevírala, aby nemusela podlézat a přímé konflikty se sudokopytníky řešili mladí psi. A Kikina měla vždycky dost rozumu na to, aby sama věděla co může a co ne. Bylo těžké smířit se s myšlenkou, že kdykoli může nastat fatální problém, ale zvykla jsem si, ta myšlenka tu byla, ale postupem času se už nezdála  být tak hrozivou... opravdu, zvyknete si. V prosinci Kikina překročila magickou třináctku, a pořád měla dost energie, aby šla s námi doprovázet ovce na pastvu. Ještě včera, běžná procházka, nic špatného se nedělo. A teď? Teď mi dává najevo, že opravdu není nesmrtelná, nějak to nedokážu pochopit. Ze dne na den.
    Vlastně bych měla být vděčná, že Kika, navzdory nepříznivosti prognózy, navzdory své nemoci, byla tak dlouho s námi. Jsem přece farmář a se smrtí se setkávám. Musím být realista a vím že naše zvířata nežijí věčně, že mají daleko kratší život než my, lidé. Mohou přijít úrazy, nemoc, smrt, očekávaná i ta co přichází jako blesk z čistého nebe. Sakra. I na tohle je možné si zvyknout, přijmout realitu, smířit se s ní a hlavně si obrnit srdce a mysl... tak to prostě je.
    Jenže, i když se tomu bráníte, někdo se vám prostě zavrtá pod kůži velmi, velmi hluboko. S někým se potkáte, chvíli jdete po cestě spolu a posléze, když přijde čas, rozloučíte se. Ale stane se, že potkáte i takové, se kterými tu cestu opravdu sdílíte. A pak? S rozloučením je vytrženo i něco z vaší duše. A dost to bolí.
    Volám na veterinu, jestli můžeme přijet na euthanasii, mumlám, vůbec mi to slovo nejde přes rty....  Přijeďte, slyším v telefonu, určitě to nebude tak zlé, něco s ní uděláme. Pomáhám Kice ven, sedá si, už ani nemá moc chuť stát. Z auta do ordinace už ji musím nést, objímám ji a ona mě uklidňuje. Prostě to tak je a nic s tím neuděláš, musíš to jenom přijmout. Má ty nejkrásnější oči. Pokládám si její hlavu na rameno.
    Andrea si jen povzdychne, a vlastně neříká skoro nic, jen pokývá hlavou. Kikiní pohled už lehce těká ze strany na stranu a je jasné že její myšlenky odcházejí mimo naši realitu.
    Oholit tlapku, škrtidlo, pak kanyla, povolit škrtidlo, sedace, profesionální rutina...a  T61. Kikiní srdce dotlouklo.
    Tiché Andreino, ahoj Kikinko, dává tušit že ani tady není rozloučení bez emocí. Jsem silná a nebrečím, nechávám si to až domů.


    Dnes, téměř po roce, znovu přemýšlím, kdo by převzal štafetu ve psaní Kikiního blogu.
    Fretka? Je inteligentní, od malička sečtělá, ale asi bere všechno moc vážně a malinko jí chybí lehký nadhled a ironie. Zajímavým adeptem by mohla být kelpice Elištice, se svým kašpárkovským a nebordeřím úhlem pohledu, ale obávám se, vzhledem k její sebestřednosti, že by psala jen a jen o sobě. Qwert je dědek, který se mi na to vykašle, Nobka je jednodušší a příliš zbrklá, tam bychom se hlubokých myšlenek opravdu nedočkali. Yorka si o psaní myslí cosi nepěkného a štěně Kokoska je prostě ještě štěně.
    Budu se tedy snažit sama, aby Kikiní plky pořád stály za přečtení.